Pohled Jana Hajiče:
První adventní neděli, začátek nového církevního roku, ozdobil v kostele Nanebevzetí Panny Marie v klášteře Zlatá Koruna adventní koncert.
Už samotná skutečnost, že koncert proběhl, zasluhuje pozornost. Klášter Sancta Spinea Corona (Svatá trnová koruna) je jedním ze sídel řádů Cisterciáků v Českých zemích: z rakouského kláštera Heiligenkreuz je povolal roku 1263 český král Přemysl Otakar II. (jméno Zlatá Koruna se ujalo později) a řád zde působil až do roku 1785, kdy na klášter dopadl zrušovací dekret Josefa II. Od té doby klášter řeholnímu životu neslouží: nějakou dobu jej rod Schwarzenberků využíval jako průmyslový objekt, od roku 1909 je v podstatě už pouze památkou, ačkoliv památkou významnou, neboť se jedná o jeden z nejlépe zachovaných gotických klášterů u nás. Nechat klášterní prostory ztichlé však nedalo několika místním lidem, kteří založili neziskovou organizaci Sancta Spinea Corona — společnost přátel Zlaté Koruny, z.s. Ta nyní na Zlaté Koruně pořádá festival Barokní Koruna, který přitahuje významné osobnosti české scény provozování staré hudby, a pořádá tak na Zlaté Koruně většinu hudebního provozu. Takřka veškeré zdroje nutné pro pořádání festivalu jsou regionální: myslím, že činnost Sancta Spinea Corona výborně ilustruje princip subsidiarity, kdy prostředky nutné pro podporu živé kultury spjaté s konkrétním místem má k dispozici a poskytuje příslušný region. Je nemyslitelné, aby se podobná skvělá činnost děla jinak než skrze nadšení místních lidí, a tak je kritické, aby měly takové iniciativy na regionální úrovni k příslušné podpoře přístup: existence ministerstva kultury vůbec neznamená, že veškeré veřejné financování kulturního dění musí vést zrovna přes něj. Doufám, že podobných spolků jako Sancta Spinea Corona bude po České republice fungovat co nejvíce.
Pro starou hudbu, a obzvláště tu barokní, skrývá Zlatá Koruna ještě jeden naprostý hudební unikát: varhany jednoho z nejvýznamnějších českých stavitelů, Abrahama Starcka z Lokte, z roku 1699. Varhany se zachovaly dodnes v prakticky původní podobě, mimo jiné díky zásahu varhanáře Vladimíra Šlajcha, který během oprav na vlastní náklady v letech 1985-1986 dohledal část odvezených původních píšťal a do varhan je vrátil. Pro českou a jihoněmeckou varhanní barokní hudbu, především psanou cca před rokem 1720, asi neexistuje v českých zemích mnoho vhodnějších nástrojů.
Koncert je neodmyslitelně tedy spjatý s místem konání, nicméně o ansámblu Barokní Koruna se to již říci nedá. Sopranistka Anna Petrtylová, která dokončuje studia na Pražské konzervatoři, a hudební vědkyně Markéta Králová jsou sice místní, avšak varhanice Ludmila Dvořáková působí v Českých Budějovicích, violoncellista Jakub Graff žije v Praze a houslista Viktor Tomek přijel až z Náchoda. Zde se projevuje nezastupitelná role valtických a holešovských letních škol staré hudby, které dokážou propojovat české specialisty na barokní hudbu do jedné živé scény.
Adventní koncert dostál oběma složkám svého názvu a jeho dramaturgii bych vyhodnotil jako zdařilou. Složku adventní, která koncert jednoznačně zařadila mezi paraliturgické slavnosti spjaté s obdobím očekávání příchodu Páně, zastupovaly roráty ve zpracování Michaela Pospíšila, které za doprovodu varhan přednesla Markéta Králová. Rorátní zpěvy jsou české adventní unikum a je jedině dobře, že jsou zařazovány jak do adventních liturgií, tak do dalších hudebních kontextů, které dokážou v adventní spiritualitě ukotvit a propůjčit jim liturgický nádech, který prostupuje ostatní program.
Následoval výběr převážně duchovní hudby, více či méně spjaté s adventním obdobím.
Po rorátech jako první zazněl krátký duchovní koncert Dietricha Buxtehudeho: Herr, wenn ich nur Dir hab (BuxWV 38). Skladba je původně psaná pro soprán, dvoje housle a continuo, nicméně druhé housle ansámbl neměl — a považuji to za vhodné rozhodnutí. Totiž: aby ve skladbě byl vyvážen hlas a sólové party houslí, je nutné, aby oboje housle hrály prakticky jako jeden nástroj, a to vyžaduje značný čas věnovaný zkoušení a sehrávání se. Vzhledem k tomu, že ansámbl bydlí od Zlaté Koruny po Náchod, bylo by organizačně velmi náročné skladbu nazkoušet tak, aby se hudební vlákno houslových partů netřepilo. A navíc: s partem prvních houslí si Viktor Tomek poradil tak, že druhé housle posluchači nechyběly a výsledek byl přesvědčivý. Škoda, že v ostatních skladbách už houslista nevystupoval! Prostor kostela také poprvé vyplnila svým hlasem Anna Petrtylová, a to více než důstojně: vhodně zvolenou barvou, technickou zdatností, a v neposlední řadě velkým respektem k německému textu ze třiasedmdesátého žalmu navázala na roráty nastolenou slavnostní atmosféru hudební bohoslužby.
Duchovní kantáta Benedetta Ferrariho na text „Queste pungenti spine…“, tedy (přibližně) „Jak pichlavé trny…“, se od adventního tématu mírně odklání, nicméně zase odkazuje k původnímu názvu kláštera — a koneckonců není nevhodné i do radostného adventního očekávání připomínat varovně zdvižený prst Velikonoc, které ke smyslu příchodu Ježíše na svět neodmyslitelně patří. Z kantáty byl proveden pouze první díl, passacaglia nad durovou variantou standardní basové linky klesající po stupních o kvartu. Zpěv bylo opět přesvědčivý, varhanice si určitě mohla nad přímočarou basovou linkou dovolit o něco bohatší doprovod podle slov kantáty (nabízely by se například občasné chromatické průchody).
Jedinou výjimkou z duchovního zaměření snad mohly být dva tance ze svity C dur pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha, nicméně chápání tohoto Bachova díla jako duchovního není vůbec vyloučeno a v kombinaci s adekvátně velkorysou interpretací v podání Jakuba Graffa rozhodně charakter koncertu nenarušilo — spíše naopak, akustika kostela dala violoncellu výjimečnou příležitost rozeznít všechny skryté vícehlasy, a interpret tuto příležitost bez váhání využil. Pro mě osobně byly Allemande a Gigue jedním z vrcholů koncertu.
Podruhé J. S. Bach a podruhé violoncello, ovšem tentokrát v roli sólového protihlasu v sopránové árii Mein gläubiges Herze z kantáty Also hat Gott die Welt geliebt, BWV 68. Ačkoliv se jedná o kantátu složenou pro druhý den slavnosti Letnic, jak název kantáty („Neboť tak Bůh miloval svět…“), tak text árie — „Mé srdce, raduj se ve své víře, zpívej, zatetel se, tvůj Ježíš je tu! Pryč, nářky, pryč, starosti, jediné vám chci říct: můj Ježíš je blízko!“ — se do doby adventní hodí dokonale. Árie byla provedena v omezeném obsazení — soprán, sólové cello, a varhany jako continuo — nicméně na radostném efektu jí to neubralo, jak díky přesvědčivému přednesu Anny Petrtylové, tak suverénní hře Jakuba Graffa, a v neposlední řadě se Ludmila Dvořáková projevila jako zdatná continuistka a čtenářka generálbasu: Bach varhaníky v číslovaném basu rozhodně nešetří, nicméně continuo šlapalo jako spolehlivé a přitom citlivé srdce ansámblu.
Árie Rejoice greatly, jedna z nejznámnějších částí mamutího oratoria Mesiáš od Georga Friedricha Händela, koncert uzavřela s patřičnou jiskřivostí, jako hudební ohňostroj. Škoda jen, že se jí už nemohl zúčastnit z organizačních důvodů houslista — jeho nástroj by v instrumentálních mezihrách dojem krásně podtrhl, ačkoliv se varhanice úkolu nahradit celý orchestr zhostila opět se spolehlivostí vlastní absolventce náročných studií na hudebních fakultách. Především se však naplno ukázala virtuozita Anny Petrtylové. Obtížný part vystřihla bez zaváhání, do zdobných melismat, která hrozí etudovitým odzpíváním, vdechla jako specialistka na starou hudbu potřebný život, že by se z výsledkného působení roztančily i dřevěné barokní sochy zdobící varhany i prostor kostela — a i přesto byl mým oblíbeným místem byl náhle zklidněný střední díl, kde mezi radostnými plameny nechala se změněnou barvou hlasu (a podpořena vhodně zvolenou registrací varhan) naplno vyznít text „And He shall bring peace…“, tedy „přinese pokoj“. Práci s barvou hlasu bych obecně vyzdvihl jako jednu z nejvíce impozantních dovedností zpěvačky: od pokojného usebrání v Buxtehudeho skladbě přes žal ve skladbě Ferrariho či nepokrytou radost v Bachově árii až po oslnivé hlásání dobré zvěsti v tomto díle Händelově dává do krajnosti najevo úctu ke sdělení zpívaných textů, v pokoře, která je pro interpretaci barokní duchovní hudby — obzvlášť hudby německojazyčné, z luteránského kulturního prostoru, kde převládala filosofie hudby založená na právě na předávání textu obohaceného o afektivní složku, musica poetica — klíčová.
Koncert zabral těsně pod 45 minut; i když bych si byl s radostí poslechl více houslí nebo kupříkladu sólovou skladbu na unikátní varhany, v mrazivém počasí rozhodně nebylo kratší trvání na škodu. Nový církevní rok na Zlaté Koruně začal vskutku důstojně, radostně, a se vším, co k prožívání adventu patří, včetně rorátů — nezbývá než poděkovat hudebníkům za krásný zážitek, a pořadatelům ze spolku Sancta Spinea Corona popřát mnoho sil a neutuchající nadšení do dalších ročníků festivalu Barokní Koruna.